OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenechte se zmást tvrzením o žánrovém zařazení těchto Poláků, které mají uvedeno na své Myspace stránce. „Ambient / Other / Rock“ svým způsobem sice poměrně věrně vystihuje dění na jejich druhém albu „Earthshine“, ale ve své podstatě máme co dělat s čistou ukázkou instrumentálního post-rocku. V tomto ohledu od TIDES FROM NEBULA (pozor, neplést s GIFTS FROM ENOLA!) nelze čekat nějaké specialitky, či odklony od přesně stanovené linie.
To však neznamená, že nahrávku lze šmahem vyřadit z pozornosti. Minimálně jeden soustředěný poslech by si totiž zasloužila. Poláci na ní sice žádnou novou revoluci nezvěstují, ale s faktem, že se jim velice dobrým způsobem podařilo pochopit podstatu jejich hudebního stylu, by snad neměl mít problém žádný s jeho vyznavačů. Osmička velice náladotvorných skladeb se nese na vlně pomalého rozjímání a postrádá nějaké dynamičtější prvky, jež by se snažily přerušit příjemné snění ať už rychlejším výpadem anebo jakýmkoliv jiným kontrastným momentem.
Za ty nelze považovat ani již obligátní vpády ostrých kytar, které v některých kompozicích doslova rozmetají na prach pečlivě sestavovanou a křehkou akustickou skládanku. V úvodu zmiňovaný ambient lze ve tvorbě TIDES FROM NEBULA vystopovat především ve formě různých subtilních intermezz, vytvářejících volně plynoucí předěly mezi nosnými motivy jednotlivých skladeb.
„Earthshine“ by se dalo charakterizovat jako kolekce ospalých skladeb, perfektně se hodících k polehávání v průběhu škaredého deštivého dne. Přestože se najde dost okamžiků, kdy přívlastek „ospalý“ nebude nejvěrněji vystihovat aktuální dění, celková koncepce desky jde přesně tímto směrem. Řeč je například o říznější „The Fall Of Leviathan“, která toho stihne nabídnout více než dost. Ostřejší úvod prostřídá zcela vyklidněná prostřední pasáž, jejíž gradace na sebe váže sílící zvuk kytar, až vše vyvrcholí v tradičním explozivním finále. Skladba ušita dle zaběhaných post-rockových šablon znalce asi příliš nepřekvapí, ale kouzlo svěží práce s gradací a celkový cit skupiny pro podobné kompozice jí odpáře jen málokdo.
Vše výše vyřčené ztvrzuje dvojice „Waiting For The World To Turn Back“ a „Caravans“, z nichž ta první je minimalistickou zvukovou návnadou s dominujícím zvukem křehké akustické kytary a druhá, na ni navazující, ještě více nořící se do světa miniauturních zvukových koláží, což však v tomto případě slouží jako předzvěst návratu do vyšlapaných post-rockových kolejí.
Skoro by se podle předchozích slov dalo usuzovat, že „Earthshine“ je nahrávkou unylou a tudíž i nevhodnou k jakémukoliv jinému poslechu, než je ten v poloze ležmo se zavřenýma očima. Jako takovou bych ji rozhodně doporučil, ale i přes značný počet zdlouhavějších pasáží nehybně hledících do nekonečné dálky, si album ponechává dostatečnou dynamiku a spád. Na tomto poli lze Polákům vyseknout hlubokou poklonu.
Druhý počin TIDES FROM NEBULA je záležitostí, která vám určitě připomene mnohé žánrové veličiny, jako jsou například starší PELICAN anebo třebas i SIGUR RÓS a v momentech, kdy se skupina pustí do klasického post-rockového poloakustického pidlikání, tak se okruh potenciálních vzorů výrazně rozšiřuje. Ani to by však nemělo být překážkou k tomu, abyste albu věnovali alespoň drobnou pozornost. Přinejmenším poslouží jako důkaz toho, že jím použité hudební postupy ještě vůbec nejsou vyčerpány.
Příjemně rozjímaná záležitost.
7 / 10
Adam Waleszyński
- kytara
Maciej Karbowski
- kytara, klávesy
Przemek Węgłowski
- basa
Tomasz Stołowski
- bicí
1. These Days, Glory Days
2. The Fall Of Leviathan
3. Waiting For The World To Turn Back
4. Caravans
5. White Gardens
6. Hypotermia
7. Siberia
8. Cemetary Of Frozen Ships
Earthshine (2011)
Aura (2009)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Mystic Production
Stopáž: 53:06
Produkce: Zbigniew Preisner
Studio: Preisner Studio
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.